Zápisník Martina Jandy|Myšlenky co musely ven

O diskusi kolem potratů jsem tu už psal. Tentokrát vám přináším esej od mojí Haničky. Musím uznat, že je to mnohem odbornější pohled, než moje katastrofické vize v minulém postu. 

Nechtěné děti

Proč jsem si vybrala toto téma?

K úvaze o tomto tématu mě inspirovala televizní reportáž o mladé dívce vyrůstající v silně katolické zemi kde byly zakázané potraty. Dívce bylo 14 let a zneužil ji její vlastní otec pod pohrůžkou, že ji jinak zabije. Když žádala možnost jít na potrat u soudu, její žádost byla odmítnuta se slovy, že soudci připadala dostatečně zralá na to aby měla dítě. Problematika dilematu jít na potrat či ne, mě velice zajímá a také mě zajímají názory spolužáků, které bych ráda slyšela po mém referátu.

Zkuste někomu položit otázku, zda je dítětem chtěným či nechtěným, a odpovědí budou zpravidla rozpaky, protože rodiče se s touto skutečností svým dětem zpravidla nesvěřují. Nebo to už dávno odnesl čas a postoje se změnily. Vždyť přece radost nad zrozením, třeba i původně neplánovaného potomka jistě zvítězí.

Žijí však mezi námi děti opravdu nechtěné. Jejich matky kdysi neúspěšně žádaly o umělý potrat u neblaze proslulé Okresní interrupční komise a jejich žádosti nevyhověla ani krajská komise odvolací. Musely tedy proti své vůli dítě donosit a porodit.

Pečlivým výzkumem 220 těchto dětí a jejich porovnáním se stejně početnou skupinou dětí chtěných bylo už v roce 1975 zjištěno, že je mezi nimi mnohem více tělesně i duševně nemocných, také se zde vyskytoval několikanásobně vyšší počet dětí zanedbávaných, týraných a zneužívaných. Dalším sledováním byl pak u nich zjištěn větší výskyt drogových závislostí a kriminálních deliktů. Z celého průzkumu vyplynulo tedy jednoznačně, že pokud společnost přinutí ženu, aby porodila dítě, které si nepřeje, zvýší se procentuální výskyt mnoha negativních společenských jevů. Snad to byl také jeden z důvodů proč byly interrupční komise posléze zrušeny a každé ženě bylo přiznáno právo rozhodovat o počtu svých dětí svobodně a bez nátlaku.

Potrat je starý jako lidstvo samo. Zmínky o „vyhánění plodu“ z těla matky jsou známé například už z doby antiky. „Porodnost“ se tehdy regulovala nelidským zabíjením čerstvě narozených dětí. Také ve středověku si našly ženy celou řadu způsobů, jak nechtěné těhotenství ukončit. Kromě nejrůznějších bylin jedly kůru stromů nebo nezralé banány, pily sírovou vodu, skákaly z výšky nebo se surově bily do břicha. Později přišly na řadu horké koupele, červené víno, v horším případě neslavně proslulé pletací jehlice… U nás se situace začala zlepšovat teprve v roce 1958 spolu se zákonem o umělém přerušení těhotenství. Tento vstřícný, ale přesto poměrně nešťastný krok, si vynutil až prudce stoupající počet ilegálních potratů. O osudu žen a jejich nenarozených dětí začaly rozhodovat takzvané interrupční komise. Závěrečný verdikt závisel na rozpoložení jejích členů; v devadesáti procentech případů si těhotné ženy pokorně vyslechly „ano, povoluje se“. Od roku 1987, kdy vstoupil v platnost nový liberální zákon, který platí s drobnými úpravami dodnes, už však rozhodují ženy pouze samy za sebe.

Interrupce

Interrupce (umělý potrat, umělé přerušení těhotenství, umělé ukončení těhotenství) je operační výkon, který se provádí obvykle do dvanáctého týdne těhotenství. Zákrok absolvuje pacientka pod celkovou anestézií, kdy se po desinfekci zevních rodidel a pochvy zachytí děložní čípek a provede rozšíření kanálu děložního hrdla. Do desátého týdne těhotenství se vajíčko z dělohy odsaje, v jedenáctém a dvanáctém týdnu se odstraňuje pomocí kyrety. Podle zákona č. 66/1986 Sb. může totiž žena o provedení potratu požádat nejpozději do dvanáctého týdne těhotenství. Z genetických důvodů se interrupce provádí až do dvacátého čtvrtého týdne; pokud je život matky ohrožen nebo je prokázáno těžké poškození dítěte, je povoleno přerušit těhotenství kdykoliv v průběhu celých devíti měsíců.

Morální diskuze

Jedni považují potrat za východisko, druzí za zločin. Na jedné straně právo dítěte žít, na straně druhé právo matky rozhodovat o svém tělu. V souvislosti s nedávným návrhem zákona, který měl interrupce úplně zakázat, se ve společnosti vytvořily dva nesmiřitelné tábory: jedni byli jednoznačně pro zákaz interrupcí, neboť je považují za zabití bezbranného člověka, druzí jsou spokojení se současným stavem. Smutné je, že samotné dítě do sporu zasáhnout nemůže. Měli bychom ho tedy proti matce bránit? A logicky následuje: je ale správné nutit ženu donosit dítě? Deklarace práv počatého dítěte sice hlásá, že nenarozený život musíme chránit všemi prostředky, na druhou stranu však dodává: „Každé dítě má právo přijít na svět jako chtěné“. Zakázat interrupce by byl každopádně krok zpátky; pouze povrchní řešení, které by přineslo celou řadu problémů, ať už by to byla potratová turistika, provádění interrupce ve špatných hygienických podmínkách nebo zvýšení ceny zákroku na černém trhu. Žena by měla mít právo rozhodovat svobodně o svém těle a také o tom, s kým a za jakých okolností chce dítě mít. Faktem je, že za zákaz potratů se bijí hlavně muži, ale je to právě žena, na kterou dopadá břímě nechtěného těhotenství.

Co je vražda?

„Ukončení vývoje počínajícího života je vražda“, tak zní nejsilnější argument proti interrupcím. Jenže od jakého okamžiku je vlastně definován lidský život? Názory jsou různé; jedni považují za začátek vědomý stav dítěte, druzí vyživování embrya sliznicí dělohy, jiní zase okamžik početí. Je ale skutečně počátkem lidského života pouhé spojení dvou buněk? Pokud ano, kdy tedy náš život končí, když v transplantovaném orgánu žijí buňky mrtvého člověka dál? A co například otázka umělého oplodnění a vajíčka, která nebyla matce vpravena do dělohy? Měly by snad matky donosit všechna oplodněná vajíčka a rodit osm nebo devět dětí?? Ani věda však nezůstává pozadu a přináší nové poznatky: nejen novorozenec, ale i nenarozené dítě v děloze už vnímá, pozoruje, komunikuje a má paměť. Jak se žena podstupující interrupci vyrovná s takovými informacemi?

Ne vždy se příchod nového človíčka na svět jeho okolí hodí. Na začátku nechtěné těhotenství a na konci těžká životní situace, kdy jsou ženy samy, opuštěné a bez finančních prostředků. Ženy, které se nemohou starat o své dítě a dopřát mu to, co jiné matky svým dětem běžně dávají. Ani druhá strana mince není o mnoho veselejší. Na opačném konci fronty čekají nešťastné páry, které nemohou mít děti. Jaké možnosti má tedy žena, jež se rozhodne dát svému dítěti alespoň život? … Rozhodně tímto nepodporuji interrupce ani nepřináším jednoznačnou odpověď na to, co je správné. Jde o etický problém, a tak budou odpůrci i zastánci potratů vždy hlásat „svou pravdu“. Ovšem jedinou pravdivou odpověď nám dá věda teprve v okamžiku, kdy odhalí skutečný začátek lidského života. K čemu nám to však bude?

Závěr

V žádném případě neodsuzuji ženy, co šly na interrupci. Jsou to jejich těla a jejich svobodná volba. Domnívám se, že v dnešní moderní době existuje spousta antikoncepčních přípravků, které téměř stoprocentně zamezují otěhotnění. Možná se i ztotožňuji s názorem, že člověk začínající žít sexuálním životem, by měl být už tak vyzrálý, že by měl počítat i s nežádoucími následky.